Bitva u Kressenbrunnu



Kdo má rád obdivuhodný a originální literární jazyk českého spisovatele Vladislava Vančury, jistě si rád přečte jeho líčení bitvy u Kressenbrunu. Kdo toto dílo Vladislava Vančury nezná, vřele doporučujeme se s ním seznámit.

Text díla (Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého II),
publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
není vázán autorskými právy pro nekomerční použití.


Král měl bratrance, který se nazýval Filip. Ten byl pak povahy lehkovážné a konání spíše prudkého než rozmyslného. Byl krásný, v jeho způsobu se tajila jakási milost a Přemysl mu byl nakloněn. Staral se o jeho blaho a v naději, že se stane oporou české věci, přičinil se, aby se stal salopurským arcibiskupem. Ale Filip nepřijal ani svěcení a málo dbal dobrých rad a vedl si tak příliš vesele, že vzbudil nelibost své kapituly.

I zvolili si kanovníci nového pastýře. Ale Filip nechtěl z úřadu odstoupit a stalo se, že bavorští vévodové se postavili na stranu nově zvoleného biskupa a král Přemysl na stranu Filipovu. Záhy potom se strhl boj. Staré spory, staré příčiny, starý zápas o prvenství a ovšem ztráta Štýrska (které se poddalo Přemyslovi) vedly do války i uherského krále Belu.

Na jaře roku 1260 vytáhla proti sobě dvě nesmírná vojska a ulehla na pomezí panství uherského a Moravy, tam, kde řeka téhož jména padá do Dunaje. Jedno vojsko rozbilo stany na straně levé, druhé na moravském břehu.

Nepřátel Přemyslových jest pak sto čtyřicet tisíců: Boleslav, veliké kníže krakovské, Daniel, král haličský, Srbové, Bulhaři, Valachové, sbor Řeků a vposled nějaký krvežíznivý zástup Tatarů. (Chán Berekaj chtěl osvědčit tou pomocí svůj dobrý spolek s Belou, neboť ti dva národové vešli v úmluvu proti křesťanským králům.)

V českém táboře jsou bratři korutanští, knížata slezská, markrabě braniborský a markrabě míšeňský. Všeho Přemyslova lidu se uvádí sto tisíc a z toho sedm tisíc jezdců od paty k hlavě oděných v železe. Je na ně krásná podívaná, jak se prohánějí před ležením. Postroj zní, kůň poržává, meče blýskají. I popojíždějí jezdcové až k nízkému břehu a ozývá se jejich hlas a volají na nepřítele za řekou:

"Kumáne, Plavče, proč se skrýváš? Pročpak se ti chce ležeti v nečinnosti? Nebuď tak zbabělý! Pojď sem k nám anebo nám dopřej čas, abychom tě vyhledali v pelíšku. Jen se nevytáčej, utneme ti dvorně hlavu. Jen k nám, jen blíž, jen žádný strach, že se na všechny nedostane; je nás tu několik dobrých jonáků, hbitých střelců, silných kopiníků, obratných zajímačů, krvavých rozsekávačů, švarných vítězů! Přijďte se na nás podívat zblízka!"

Král slyší řeč a usmívá se. Je mu dnes příjemné vychloubání. Poznává, že lehká jízda kumánská a Tataři a Uhři budou snadněji postupovati na písečné půdě než železná jízda. Chtěl by je dostat na svůj břeh. Hledal udupané místo, jež se hodí ke krátkému rozjezdu rytířů, přejížděl křížem krážem budoucí bojiště, zastavil se u vsi, která se nazývá Kressenbrun, obzíral kraj, vážil jeho výhody, počítal s tím, co slouží nepřátelům, a je již rozhodnut. Shromažďuje vojevůdce a praví k nim takto:

"Přátelé, nechci čekati, až vojsko zemdlí hladem, nechci čekati, až zmizí poslední otýpka píce a až budou naše klisny svítiti žebry. Jděte vy, kteří tak dobře vládnete jazykem, a křičte a rozplameňte všechny ty nepřátele. Urážejte je po libosti, rozdmychejte plamen jejich hněvu! Ať šlehá, ať se vznese jako kavky a vrány! Chci, aby uherský král přešel bez překážky řeku, chci mu ustoupit, chci, aby mu nestál v cestě jediný lučištník. Chci, aby v bezpečí se přehnal brodem, chci, abyste svými urážkami přiměli uherské vojsko k tomu skutku. Slyším vzteklý hvizd píšťal, poznávám, že prahnou po seči, vidím jezdce letět s místa na místo, vidím kopiníky, jak v bezmoci bijí dřevcem, vidím, jak stříká voda pod jejich ranami, nuže, rozplameňte je ještě více! Až jim bude v hrdle skákat hlas a až se jejich barva změní, řekněte jim - že Přemysl volá krále Belu."

I rozjíždějí se rytířové a kdekdo uráží uherské vojsko. Když hněv plane nejmocněji, přiblíží se řada trubačů a bubeníků. V jejich středu je král. Trubačové a sliční bubeníci volají Belu, pána nesmírného vojska. Král neváhá, žene klisnu až k proudu. Je bled, vous se mu ježí vztekem.

"Naslouchám!"

"Králi," praví Přemysl, "nemluvím k tvým rabům, přecházím sluhu chána Berekaje, který je pohan a lhář a pes, oslovuji jen tebe, rytířský králi. Bůh propůjčí jednomu z nás vítězství a druhého zažene do veliké dálky, tam, kde je zmar a nicota a smrt. Máš převeliké vojsko, máš také odvahu? Dej i nám v míru přejíti řeku. Ustup se svým lidem na dvacetkrát dvacet dostřelů a na třetí den o hodině šesté svedeme bitvu.

A kdyby ses snad bál, že stanu na tvé půdě, pojď sem a moje vojsko ustoupí na dvacetkrát dvacet dostřelů."

"Nikdo mě nenazve králem úzkostlivým. Ať se nevrátím do své země, ať zemřu v potupě, ať si nikdy neposadím na hlavu korunu, jestliže teď v tu chvíli tě nevyhledám v teplém hnízdečku! Chceš bitvu? Ach, nešťastný králi! Vidím jen hlouček jakéhosi lidu a se mnou stojí nezměrné vojsko! Jdi, ustup na těch svých dvacetkrát dvacet dostřelů a pozítří o hodině šesté buď připraven na vlastní záhubu!"

Potom se rozkývají praporce, potom se rozhlaholí trubky a české vojsko ustupuje. Král rozkázal, aby zbrojenci v klidu a míru trávili čas. Dovolil jim se rozptýliti, sám však s rytíři se stáhl až k místu, které si vyvolil a které se nazývá Kressenbrun.

Zatím jízda kumánská a jízda tatarská a jízda uherská přecházejí přes řeku Moravu. Koně zvedají krk, jezdci vztyčují paže. Do vody! Hloub a hlouběji! Dál a dál! Tvář se škube dychtivostí, hněv hlaholí, pěst se svírá a nedočkavci bodají hřebce a bijí mečem do rozpěněné řeky.

Když jezdci přešli a když jediný šíp nad tím vojskem nezasvištěl, když přešli a když se seřadili, rozbíhá se pluk prvý k útoku a za ním se žene vojsko kumánské a Tataři a voje bojovného krále.

Ach, jaká prorada! Vojsko Přemyslovo se oddává prázdni (neboť jest ještě daleko stanovená chvíle k útoku). České vojsko polehává někde po kraji a již se ozývají trouby, již je slyšet bouři bubnů a křik srážky.

Byl chmurný den, při úsvitu se válela mlha nizounko při zemi, ale teď nad běsnícími vojsky září slunce a zaněcuje barvy korouhví. Pod jasným nebem tedy hřímá útok. Je zříti, jak v nesmírném oblouku se valí Kumáni a Tataři a Uhři, je viděti jejich škleb a žlutá ozubí, je vidět vrásky u přivřených oči a rýhy vzteku, které vroubí horké výdechy.

Král Bela znevážil své slovo! Mladší král Štěpán jako nějaký kartas a pohan a rab a lhář znevážil své slovo! Natahuje ruku a káže novým a novým sborům útočit. Ještě všichni jeho pěšáci nedostihli břehu, ještě jich něco zbývá na druhé straně, král však vidí jisté vítězství a káže udeřit na rozptýlené vojsko.

Ach, králi Přemysle!

Vypravuje se, že v hodinu bitvy měl jakýsi Jan, syn Svojanův, vidění. Ležel prý na smrtelném loži. Ležel ve svém domově mnoho a mnoho mil od Kressenbrunu. Nebyl sám, dleli s ním příbuzní: otec, matka, dva ujcové a kněz, svatý zpovědník. Síla nemocného již opustila, měl duši na jazyku. Jeho ruce ležely bez vlády a nemohl hnouti ani hlavou ani páteří. Když táhla hodina srážky, posadil se a pozvedl ruce. Jeho vyzáblá tvář se zjasnila. I pohlédl oknem k záři letního dne a přímo do slunečka, které se zdálo hlaholiti ohněm a světelnými proudy. Potom vstal, učinil sedm kroků a počal odříkávat modlitbu.

Je psáno, že příbuzné, kteří to viděli, obešla hrůza a že se báli a že jen kněz je mohl utišiti.

Je psáno, že poznávali věc nadpřirozenou, neboť ten nemocný jinoch byl vskutku blízek smrti a dlouho předtím už ležel jak tělo bez duše. Byl slabší než nemluvňátko a nyní kráčí v těžké šubě z vlčích kožišin.

Je dále psáno, že když ten jinoch skončil modlitbu, ozval se z jeho hrdla hlas ne obyčejný, ale jasný, a že ten hlas mluvil takto:

Vidím nesmírné prostranství a dvě vojska. Jedno vojsko je české, druhé vojsko jsou nepřátelé krále Přemysla.

Vidím, jak to druhé vojsko přiléhá na krk hřebců, slyším jek útoku.

Země se ozývá a stená a duní pod úderem kopyt, ale to vojsko prvé se oddává prázdni. Důvěřuje v příměří a chytá motýly.

Vidím krále Přemysla, vztyčuje kopí, rovná svou řadu. Rozjíždí se.

Vidím, jak se sráží barva povětří.

Vidím, jak houstne vítr.

Obloha padá.

Vidím v oblacích svatého Václava.

Vévodo české země!

Štíte náš!

Orodovníče náš!

Duchu těch českých vlastí!

Duchu národa svého, vytrhni meč! Nedej nám zahynouti!

Hle, pět svatých bratří a svatý Vojtěch a svatý Prokop!

Hle, nad praporec svatého vévody vzlétá bílá a zlatá orlice!

Hle, pochýlení toho praporu: již hrozí, již se sklání, již se vztahuje proti nepříteli!

Zatím u Kressenbruna byl smeten prvý Přemyslův sbor a Kumáni a Uhři a tatarská jízda se žene tam, kde stojí rytířové odění v železo.

Česká vojska zpívají a král sama hbitost, sám zrak, sama vůle, sama myšlenka, určuje místo pražskému purkrabímu panu Jarošovi a panu Voku z Rožmberka, který je zemský maršálek, a panu Boršovi. Potom vede své vojsko. I sráží se řada prvá a druhá a třetí s tou kumánskou jízdou. Dřevce se zlomí, štíty zplošťují uzounká prsa kumánská; drtí koně, rozhodí šik, vnikají strašným klínem doprostřed jezdců, kteří se zastavili, kteří se potácejí, kteří padají. A jako bouře, jež se strhla někde v předpeklí, jako bouře v strašném dusání smrti blýskají meče. Zem je zaplavena krví. Traviny rudnou. Mračno zahaluje vojska a v tom mračnu protkaném hnáty a padáním zbraní a stříkanci letícími křížem krážem, v tom mračnu s očima bílýma a s tváří škubající se dokonává bezpočet nájezdníků.

Když dorazily ke Kressenbrunu ostatní české sbory, obrátilo se všechmo uherské vojsko na zmatený útěk. A vypravuje se, že v té jediné bitvě zahynulo osmnáct tisíc nepřátel. Vypravuje se, že krev zbarvila vodu řeky Moravy a že mrtvoly jako nějaká hradba stavily říční proud. Vypravuje se, že dílem pana Borše z Rýznburka padla do českých rukou nesmírná kořist.


Kontakt:

Edukativní společnost, o.s.
Adresa: Na Třebešíně 2299, 108 00 Praha 10
E-mail: edukativni.spol@gmail.com