Přemysl ponížen Rudolfem: Ztracené země, jméno i trpělivost

55-tiletý novopečený císař Rudolf Habsburský se po Přemyslově odmítnutí říšské koruny začal na trůně zabydlovat a s jídlem mu pochopitelně rostla také chuť. Bohužel však pro českého krále si Rudolf začal dělat zálusk na země spadající pod Otakarovu vládu.

Rudolf, chtěl-li rozšiřovat svá území a vliv, nemohl pochopitelně sebrat země kurfiřtů, nemohl se jim přeci takto odvděčit za volbu sebe sama. Zato Otakarovy země byly na ráně. Přestože český král měl jako jeden ze sedmi kurfiřtů pravomoc vybírat císaře, u volby samotné nebyl, jelikož hasil rebelie po smrti krále Štěpána v Uhrách, ba dokonce volbu císaře ani neuznal.

Praporce nedostaneš

Rudolf po korunovaci svolal do Norimberku sněm, kterého se však zúčastnili jen jeho pevní spojenci, a zde si nechal oficiálně schválit, že může naléhat na vrácení všech říšských statků a lén, které vlastnil už císař Fridrich II. z rodu Štaufů. Rituál probíhal pomyslným předáváním zemských praporců do rukou císaře, český král si však byl vědom toho, že už praporce nemusí dostat zpět a také si nechtěl potupně nechat přidělit své vybojované a vyženěné země jako léno.

Vzájemná nevraživost obou panovníků se definitivně potvrdila, když v pátém roce po svém zvolení „poslal Rudolf posly k Otakarovi, králi českému, s žádostí, aby mu vrátil země, totiž Štýrsko, Rakousy, Korutany, Pordenone, Fioletum a Furlánsko, tvrdě, že náleží k císařství a podléhají jeho panství“, píše se v druhém dílu Dalimilovy kroniky. Otakarova odpověď poslům na sebe nenechala dlouho čekat. „ Ať si panuje v zemích svého císařství, ale v zemích, jež ode mne žádá zpět, nikdy vládnout nebude,“ nechal se slyšet.

Rudolf poštval církev

Císař na to konto v červnu 1275 vyhlásil nad Otakarem podmíněnou říšskou klatbu, která bude v případě nevydání území prohlášena za konečnou. Kromě uvalení klatby zašel však Rudolf ještě dál a s pomocí papeže zbavil Přemyslovy poddané poslušnosti ke svému králi. Na tuto výzvu slyšely rády a ihned některé rody mající s Přemyslem nevyřízené účty, jako Vítkovci z jihu Čech nebo urozený pán Boreš z Rýzmburska. Přemysl ale neustoupil, a to ani když Rudolf inicioval hněv církevní. Salcburský arcibiskup vyhrožoval každému, kdo setrvá po Přemyslově boku, exkomunikací, tedy vyobcováním z církve. Také minorité a dominikáni slibovali boží hněv každému, kdo českého krále podpoří. Roční klatba vypršela a Rudolf začal shromažďovat vojsko na hranicích. Mezi tím došlo k povstání v Korutanech a Kraňsku, čehož využil tyrolský hrabě Menhard II. a obsadil Otakarovo území. Stejně tak vypověděla šlechta poslušnost ve Štýrsku a Přemyslova vláda v těchto zemích se zhroutila. Mezi rytíři českého krále a říšského císaře ležela už jen jediná hranice - Dunaj. Kressenbrunn se však neopakoval.

Ztráta zemí i jména

K očekávané bitvě na Dunaji, mimo jiné i z důvodů vysílení vojsk, nedošlo. Namísto toho oba panovníci uzavřeli v Kramberku příměří a domluvili budoucí sňatky svých synů a dcer. Přemysl také velkoryse odevzdal Rudolfovi pět praporců se symboly království v domnění, že mu budou tyto gentlemansky opět navráceny. Nestalo se tak. Obavy českého krále se naplnily, neboť Rudolf mu vrátil jen dva - Čechy a Moravu. Zbývající si ponechal pro případné stupňování tlaku při dalších vyjednáváních, neboť pošilhával po ložiskách stříbra v českých zemích. Rudolfovo farizejství znamenalo pro českého krále potupu korunovanou tím, že Přemysl po ztrátě alpských zemí přestal používat své druhé jméno Otakar. Král byl císařem ponížen. Z jeho, kdysi mocné a rozsáhlé, říše zůstaly jen drobky. A i o ty jej chtěl říšský císař Rudolf Habsburský připravit. Schylovalo se k rozhodující bitvě kdo s koho, schylovalo se k řeži na Moravském poli…


Kontakt:

Edukativní společnost, o.s.
Adresa: Na Třebešíně 2299, 108 00 Praha 10
E-mail: edukativni.spol@gmail.com