Rudolf popíchl Vítkovce proti Přemyslovi. Vypálením Budějovic pohár přetekl

V nezáviděníhodném postavení se nacházel Přemysl Otakar poté, co Rudolf Habsburský vyzval šlechtu k vypovědění poslušnosti českému králi. Podkopávání autority majestátu se nejvýrazněji chopil rod Vítkovců, který měl s Přemyslovci vždy napjatý vztah, a Rudolfova výzva mu tak jen v podstatě uvolnila ruce a dodala odvahu. Pro objektivnost je však třeba připomenout, že panství Vítkovců – zejména Rožmberků, pánů z Hradce a Závišova, se nacházela na území Svaté říše římské.

Rebelie Vítkovců proti vrchnosti však nebyl nenadálý čin, sebevědomý rod se totiž vždy dožadoval většího podílu na moci snahou o obsazení významných královských úřadů. To ale Přemysl nechtěl nikdy dopustit. Neustále však nesl na paměti, že odbojný rod Vítkovců schovává v sobě nebezpečný potenciál. Který nakonec takticky využil císař Rudolf.

Postavení Vítkovců bylo po všech stránkách strategicky výhodné, opírali se o hrady Raabs a Falkenštejn, které ležely v oblasti Rudolfovy svrchovanosti, a také o mocenské sňatky s německými a rakouskými nevěstami (Schaunbergové, Kuenringové, Hardeggové). Vítkovci také nikdy nepřijali od krále žádnou vojenskou pomoc.

Vypálili Budějovice

Plíživá revolta proti českému panovníkovi se od jara 1276 změnila v otevřenou válku sledovanou pražským i vídeňským dvorem. Přemysl si v dopise norimberskému purkrabímu Fridrichovi dokonce stěžoval, že „chlapci z Rožmberka“ loupí královské zboží. A to nebylo z jejich strany rozhodně vše. Pohár královské trpělivosti přetekl, když bratr Záviše z Falknštejna Ojíř z Lomnice neváhal napadnout a vypálit město České Budějovice a klášter Zlatá koruna, které Přemysl v 60. letech 13. století založil. Na stranu Vítkovců se přidala též vždy labilní rakouská a štýrská šlechta a také páni z Rýzmburska. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou.

Myslel na zadní vrátka?

Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a osekával výsady. Nyní se jednalo z její strany o porušení principu poslušnosti, což nemohlo být tolerováno. Český král byl mezitím v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí, to mu však nezabránilo v tom, aby se vypořádal s domácím odbojem. Napomohl tomu i Rudolfův postoj k otázce Vítkovců, kterou na zmíněném vídeňském jednání řešil olomoucký biskup Bruno a salcburský arcibiskup Fridrich. Přemysl si při potlačení revolty počínal chytře, vědom si toho, že se mu mohou jednotliví velmoži v budoucnu, při neodvratném boji proti Rudolfovi, ještě hodit. Proto se český vladař s některými povstalci smířil, proto také ty, kteří utekli, jako Záviš z Falkenštejna, zarputile nepronásledoval, i když jej odsoudil ke ztrátě hrdla. Proto také některým udělil, nezvykle na tu dobu, za rebelii milost - např. Jindřichovi z Rožmberka. Je ale možné, že tak Přemysl učinil i na paměť věrných služeb a přátelství jeho otce, Voka z Rožmberka. Nejhůře dopadl právě Boreš z Rýzmburska, jenž byl podle některých pramenů popraven, podle jiných zase umřel ve vězení, ať tak či tak, z veřejného života zmizel.

Jako supi

V tragické bitvě na Moravském poli, která se měla odehrát za dva roky, tak proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku. Ani na smrt odsouzený Záviš do událostí léta 1278 významně nezasáhl. Až po bitvě na Moravském poli vpadl spolu s bratrem Ojířem do Čech, aby si vzali zpět to, oč je král Přemysl při potlačení revolty připravil.


Kontakt:

Edukativní společnost, o.s.
Adresa: Na Třebešíně 2299, 108 00 Praha 10
E-mail: edukativni.spol@gmail.com